Katedra dějin umění

Současnost

K určujícím vědeckým zájmům učitelů dnešní katedry, kteří spolupracují s mnoha domácími i zahraničními badatelskými pracovišti a organizují domácí i mezinárodní konference, patří středověk v českých zemích, umění na Moravě, středoevropské, italské a španělské umění 16.–18. století, ikonografie, památková péče a české moderní umění a architektura. Významnými badatelskými počiny členů katedry se staly zásadní podíly na velkých monografiích a na vědeckých katalozích výstav, například Od gotiky k renesanci: Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550 (1999), Ultimi fiori del Medioevo pro expozici moravské gotiky v Palazzo Venezia v Římě (2000), Florenťané: Umění z doby medicejských velkovévodů (2002), Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži (2009), Olomoucké baroko (2010–2011) nebo Město v baroku/Baroko ve městě (2012). Absolventi a doktorandi katedry se markantně podíleli na výstavě a monografii legendárního libereckého architektonického sdružení Sial (2010, anglicky 2012) a na knize o dějinách české sportovní architektury Naprej! (2012).

Jednooborové denní bakalářské a dvouleté navazující magisterské studium teorie a dějin výtvarných umění obsahuje průpravu v dějinách umění od pravěku po současnost ve všech druzích a oborech umělecké činnosti, od architektury přes sochařství, malířství, kresbu, grafiku a umělecké řemeslo až po design, fotografii a nová média. Profiluje ho orientace na památkovou péči, historickou archeologii a muzeologii umění. Studenty výuka seznámí s tradičními i inovativními uměleckohistorickými metodami. Vědecká příprava na katedře je poskytována interní i kombinovanou formou doktorského studia i v rámci rigorózního řízení.

Historie

Jako sídlo údělných přemyslovských knížat, sídlo biskupství, významné královské město a sídlo druhé nejstarší univerzity v českých zemích vynikala Olomouc jako důležité kulturní a umělecké centrum, které k sobě v moderní době poutalo zájem domácích i zahraničních historiků umění. Jako univerzitní obor se tu dějiny umění začaly vyučovat po druhé světové válce, se vznikem Univerzity Palackého. V uměleckohistorickém semináři, který v letech 1946–1955 vedl vynikající historik středověké a barokní architektury Václav Richter (1900–1970), zahájili svou profesionální dráhu historik barokního malířství Ivo Krsek nebo průkopník ikonologické metody v českém dějepisu umění Rudolf Chadraba, autor slavných monografií o Dürerově Apokalypse a o triumfální symbolice ve středověkých uměleckých projevech. Po zrušení semináře se výuka dějin umění v letech 1959–1980 přesunula na Katedru výtvarné teorie a výchovy a profilovali ji tam Václav Zykmund, Zdeněk Kudělka a později Ivo Hlobil.

Teprve v roce 1990 vznikla Katedra věd o umění, z níž se roku 1992 vyčlenila samostatná Katedra dějin umění, vedená Richterovým žákem Milanem Tognerem (1938–2011). Tento vynikající znalec malířství a kresby doby baroka koncipoval její novou podobu.

Olomouc a konvikt

Řád Tovaryšstva Ježíšova přišel do Olomouce roku 1566, deset let po smrti svého zakladatele Ignáce z Loyoly (1491–1556). V říjnu 1569 se jezuité usadili v uvolněném a upraveném klášteře minoritů s přilehlým gotickým kostelem Panny Marie. V letech 1569–1582 pak vznikla nová, pozdně renesanční školní budova. V roce 1573 získala jejich škola statut vysokého učení a v průběhu poslední třetiny 16. století byly postupně budovány také vlastní kolej a konvikt, modernizován byl rovněž kostel.

V letech 1660–1667 na západní straně areálu jezuité vybudovali nový konvikt podle projektu olomouckého stavitele Petra Schüllera. Do ulice se otevírá monumentální osmadvacetiosou trojpodlažní fasádou členěnou vysokým pilastrovým řádem. Typicky raně barokní jsou bohaté kompozitní hlavice pilastrů, pravoúhlá ostění oken s rovnými překlady, vrstvenými klenáky v osách a girlandami. Charakteristický je i hlavní portál s přepásanými polosloupy a rozeklaným frontonem, na nějž dosedá sdružené okno. Z průčelního křídla vybíhají na východ v pravém úhlu tři kratší křídla s velkými sály, která vytvářejí dvě nádvoří uzavřená hradbami. Celý konvikt je kvalitní architekturou příznačnou pro dobu po polovině 17. století v českých zemích, tak jak ji v Čechách pro jezuity definoval o něco dřív ve své tvorbě Carlo Lurago (1615–1684).

Jezuitský konvikt sloužil k ubytování šlechtických studentů olomoucké univerzity. Tvoří jej dvě části, jádrem starší je zmíněná raně barokní trojkřídlá budova o půdorysu písmene F, ke které bylo roku 1672 přistavěno severní křídlo. V letech byla 1721–1724 ke konviktu připojena dvoupatrová stavba tzv. Nového konviktu s kaplí Božího Těla podle projektu olomouckého stavitele Wolfganga Reicha.

V současné době využívá Univerzita Palackého jako tzv. Umělecké centrum - Konvikt, kde sídlí také Katedra dějin umění Filozofické fakulty. Nachází se zde nejen posluchárny a ateliéry, ale také výstavní prostory, filmový a divadelní sál.